Skip directly to content

Diagnostika

Víte, jak se pozná, že člověk trpí tímto onemocněním?

Alzheimerovu chorobu diagnostikuje lékař na základě příznaků nemoci (poruchy paměti, myšlení, orientace atd.) a charakteru průběhu onemocnění. Typické je, že Alzheimerova choroba začíná plíživě a její příznaky se neustále zhoršují („Nevím, kdy přesně onemocnění u maminky začalo, snad před rokem, dvěma, ale je to pořád horší a horší“).

V praxi to vypadá tak, že většinou rodina začne mít podezření na to, že maminka, tatínek, babička…trpí Alzheimerovou chorobou. Vyhledají proto svého praktického lékaře a tuto možnost s ním proberou. Praktický lékař nemocného vyšetří, natočí elektrokardiograf (EKG), udělá rentgen plic, nabere krev a moč na vyšetření, zhodnotí charakter všech užívaných léků. Tato vyšetření slouží k tomu, aby se vyloučila případná jiná onemocnění, která Alzheimerovu chorobu pouze připomínají. Pak pošle nemocného k odbornému vyšetření psychiatrovi nebo neurologovi. Ten podrobně pohovoří s nemocným i jeho pečujícím, blízkou osobou. Má-li pochybnosti o diagnóze, může indikovat ještě vyšetření mozku počítačovou tomografií (CT) nebo magnetickou rezonancí. I tato vyšetření mohou odhalit případné jiné příčiny poruchy.

Alzheimerova choroba není nemocí jen jednoho člověka, ale celé rodiny. Proto léčba musí být komplexní a zahrnovat i rodinu, pečující. Alzheimerova choroba může být v podstatě milosrdným procesem pro samotného postiženého, který si své potíže neuvědomuje, žije si ve vlastním světě. O to víc však trpí okolí nemocného, kterému se ztrácí člověk nejmilovanější. Nemocný v pozdních stádiích choroby neví, kde je, kolik je mu let, nepoznává ani své nejbližší, často ztrácí i povědomí o tom, kdo je, čím byl, zda má děti apod. I v tomto těžkém stádiu Alzheimerovy choroby si však uchovává určité emoční vnímání, je schopen vnímat pocity a cítění lidí kolem sebe. Usmívá-li se na něj jeho okolí, bude mít též tendenci se usmívat a cítit se dobře. Uvidí-li kolem sebe stres, napětí, slzy… může ho to zneklidnit a může reagovat neklidem, smutkem, úzkostí….Dá se říct, že zrcadlí emoce svého okolí. Proto pilířem léčby nemocného s Alzheimerovou chorobou je vlastně chování a přístup pečujících, vlídný a klidný přístup, bezpečné a příjemné prostředí. Je důležité umět nemocnému nabídnout nějakou aktivitu, kterou je schopen zvládnout (loupání jablek, skládání prádla apod.), s nemocným mluvit, i když vidíme, že nám nerozumí. Aktivace nemocného nesměřuje k jeho „trénování“, ale k navození pohody a nenechávání „mozku v klidu“.