ROZHOVOR PAVLA SEDLÁČKA PRO EKONOM
​​​​​​​​​​​​​​

​​​​​​​MUDr. Pavel Sedláček vede českou pobočku farmaceutické společnosti Pfizer. Ta je přední světovou farmaceutickou společností, která má v portfoliu inovativní léky na onkologická či vzácná onemocnění, antibiotika, vakcíny, biologické léky na revmatoidní nebo dermatologická autoimunitní onemocnění a mnoho dalších.

Jaké jsou trendy v oblasti inovací ve zdravotnictví?

Část z nich jsme představili v květnu na mezinárodní konferenci Pfizer Inovace ve zdravotnictví 2019. Budoucností léčby jsou zejména imunologické a biologické léky šité na míru specifickým skupinám pacientů s často vrozeným, predispozičním faktorem. Velmi věříme v převratnou novinku číslo jedna – genovou terapii. V péči o pacienty bude hrát roli i telemedicína, která umožňuje nejen komunikaci s lékařem na velké vzdálenosti, ale i přesnou diagnostiku za pomocí aplikací. Novinky vznikají často ve startupech. S nimi spolupracujeme v rámci našeho celosvětového projektu Pfizer Healthcare Hub. Z něj vzešel například projekt, který může pomoct včas odhalit pacienta s fibrilací srdečních síní. Vzhledem k tomu, že až 20 % případů mrtvice je zapříčiněno atriální fibrilací, bude to obrovský pokrok pro diagnostiku této jinak obtížně zjistitelné nemoci.

Jaké jsou náklady na vývoj jednoho léku a vyplatí se nové léky vůbec vyvíjet?

Průměrné náklady na vývoj léku jsou 2,5 miliardy eur a vývoj trvá v průměru deset až patnáct let. Na začátku procesu je často až 10 000 slibných molekul, na konci jeden lék. Riziko, že lék svými prodeji neuhradí ani náklady na výzkum, je vysoké. Zejména u léků, které jsou určené pro malé populace pacientů. A veškerá rizika na sebe bereme my, výrobci. Navíc v Česku někdy cena a úhrada léků předčasně klesají v podstatě na úroveň léků, které již mají na trhu generika. To je neudržitelná situace.

To je zajímavé. Proč k tomu dochází?

Patent léku trvá 20 let. To opravdu není mnoho, když vezmete v úvahu, že se molekula léku musí patentovat již na počátku výzkumné fáze. Poté trvá i dalších deset let, než je lék zaregistrován. A rok nebo dva se u nás čeká na stanovení úhrady z veřejného zdravotního pojištění. Teprve potom, přibližně po 12 letech, je lék dostupný pro pacienta. A má před sebou jen osm let prodejů za vyšší cenu garantovanou patentem. To však neznamená, že jeho prodej hned vytváří farmaceutické společnosti zisk. Reálně se totiž nejprve musí zaplatit investice vynaložené na výzkum a vývoj. V České republice se však dostáváme i do situace, že se sníží cena a úhrada patentově chráněného léku na úroveň generika třeba jen po pár letech po jeho uvedení na trh. Myslím však, že jde o velmi krátkozraké opatření brzdící rozvoj inovací v Česku, které je i mezinárodně velmi citlivě vnímáno, a býváme proto dáváni za příklad země nepřímo omezující inovace. Což je paradox zejména s přihlédnutím k současným snahám vlády udělat v souladu s Inovační strategií 2030 z České republiky technologického a inovačního tygra Evropy.

Mediálně jsou vidět případy, kdy pacienti žádají o nejnovější léky přes paragraf 16. Proč se tak děje? Proč nemají tito pacienti léky hrazené?

Protože hrazené nejsou všechny léky. A na mnoho těch, které jsou, se vztahují mnohá indikační a preskripční omezení. Hodně nových a zásadních léků je také omezeno k použití pouze ve specializovaných léčebných centrech. To je i v pořádku, ale jen potud, pokud kapacity těchto center dokážou pojmout všechny pacienty. Bohužel u mnohých závažných onemocnění čelíme nízké kapacitě center. Lék je tak v realitě dostupný jen části pacientů, kteří by z něj mohli benefitovat, a ti ostatní žádají o paragraf 16. Přitom správná a účinná léčba je výhodná nejen pro pacienty samotné, ale také pro celé zdravotnictví i společnost. Vždyť kvalitně léčený pacient může pracovat, nepotřebuje dávky sociálního systému, hospitalizaci, může se starat o své děti, nerozpadne se mu rodina, nečelí ekonomické chudobě. Nemoc přece ovlivňuje vše, nejen pacienta samotného.

Závěrem vás požádám o prognózu a pohled na budoucnost našeho zdravotnictví.

Víte, aby si zdravotnictví udrželo alespoň současnou úroveň i v dobách méně ekonomicky přátelských, bude nutná reforma. Nikdo neví, jak bude vypadat, ale prvky jako soukromé připojištění, určení toho, co je vlastně standard péče, či e-zdravotnictví budou muset být její součástí. Mantrou bude vyšší efektivita. Pacienti budou chtít dostat tu nejlepší možnou zdravotní péči a stát bude muset hledat efektivitu uvnitř systému, určitě i zaváděním nových technologií. Zdravotní i sociální systém se také bude muset co nejdříve vyrovnat s faktem, že česká populace stárne rychleji než průměr EU. Zvyšování celkových výdajů na zdravotní péči proto bude nezbytné. Nyní na zdravotnictví vynakládáme 7,5 % HDP, průměr zemí OECD je okolo 9 %. Tady už jsme v takových číslech, že jakékoli úspory pouze na lécích již opravdu nemohou pomoci. Navíc ty jsou dnes jediným segmentem, kde je efektivita zajištěna a prokázána předložením analýzy nákladové efektivity již při vstupu do systému. V tomto směru jsme úkol přispět k efektivitě systému již splnili. Budoucnost přinese některé nepříjemné a bolestivé změny, ale nakonec povede k redefinici a ozdravení systému. A to je dobře.